Galerie čokolády
a miniatury

Dozvíte se zde:

• Historie
• Osobnosti
• Mezní objevy a vynálezy
• Pravdivé informace a vyvrácené mýty
• Zajímavosti

Čokoláda jest jedním z nejspolehlivějších svědků poctivosti. Je nejnelítostnějším prokurátorem i přísným a spravedlivým soudcem. Jean—Baptiste Fouquet

Narodil jsem se v roce 1830 v zemi, jež sluje Římem čokoládových dobrot. Ovšem, že mne čokoláda provázela už od prvních krůčků a není divu, že i mne tento klenot mezi pochoutkami později zcela uchvátil. Dlužno ovšem také říci, že jsem na svět přibyl v domě, který připouštěl mou jedinou možnost ve vztahu k tomuto skvostu lidského umu a chuti všech labužníků: můj otec pro mne plánoval budoucnost, jež mne měla učinit toliko konzumentem. Jen dělat něco tak nízkého, jako jsou cukrovinky, není tvých dědů hodno. Měl jsem pokračovat v tatínkových šlépějích, měl jsem se stát historikem, měl jsem dělat čest a jednou i přinášet, co další Fouquet, slávu našemu jménu na půdě věhlasné Královské akademie…

Nu, nakonec jsem, a snad jen malou oklikou, tomu předurčení přeci jen dostál a tatínek konečně svůj důvod k hrdosti na jediného syna přeci jenom získal. Cesta to byla nakonec nečekaně hladká a v mnohém i zajímavá… Již od útlého dětství jsem lnul ke kouzelnému světu cukrářského řemesla. Učarovala mi čokoláda, kterou dělala paní Oiseauová, manželka našeho majordoma. On byl přísný muž, důstojnost sama, ona byla srdečná rozšafná žena, jež nikdy nedopustila, abychom my děti opustily jejich příbytek bez nějakého pamlsku. Nepamatuji si ji zamračenou. Navštěvovaly jsme ji rády a často. Zatímco nám vyprávěla poutavé příběhy, které měla od svého tatínka, dobrodruha a cestovatele, jak ráda říkala, neseděla s rukama založenýma, nýbrž na matátu drtila a třela kakaové boby, jež před tím byla upražila, než z nich vznikla čokoláda tak lahodná, že obměkčila i přísného pana Oiseaua. Příjemné přítmí její kuchyně bylo naplněno omamnou vůní kakaa, vaniky, skořice, kardamomu a tonky – jež se později a nadlouho stala mou tajnou zbraní – a tajemnou atmosférou a my jsme ani nedutaly. Její vyprávění bylo vždy napínavé, ale také poučné. O čokoládě, jak jsem mnohem později, ke svému velkému překvapení, zjistil při studiu všeho, co s čokoládou souviselo, historii dobývání Nového světa Španěly nevyjímaje, věděla takříkajíc všechno. Všechno. Bez pochyb to byla ona, kdo v mé dětské duši zažehl spalující touhu vědět také tolik a nejenom to, umět tak jako ona, vyrábět dobroty, jakými ani královna nepohrdne. To byla její slova. Můj zápal pro čokoládu mne neopustil ani když jsem stanul v jinošském věku a později, když se naplnil můj čas a dle svého předurčení jsem musel nastoupit na Katolickou universitu v Lovani. V témže roce následovala paní Oiseauová svého chotě na věčnost a já jsem se svým snem zůstal sám. Řekli byste, že se mi musel zhroutit svět. Tatínkovo rezolutní ne, když jsem myslel, že bych se mohl vyučit cukrářem a dělat čokoládu, ‚jakou ani královna nepohrdne,‘ i smrt milované učitelky, mne pochopitelně nesmírně zasáhly. Nicméně, už dávno jsem si umínil jít cestou, jež mne naplňovala, i když budu musit zůstat poslušným synem a doufat v osud, jenž jsem si vysnil a pro nějž jsem se rozhodl já sám. Byl jsem si jist, že si jednou cestu najdu. Základem bylo zůstat poctivý. Držet se svého, ale ani nezklamat otce. Buď poctivý, jako moje čokoláda a važ si těch, kteří o tebe mají starost, to mi na srdce kladla paní Oiseauová při každé příležitosti. Je-li to tvůj osud, nevyhneš se mu a nikdo tě ho ani nezbaví. A měla pravdu. Nakonec, jak se ukázalo, to, nač jsem čekal, bylo právě tam, kde mne můj dobrý otec chtěl mít. Už ve druhém roce studia mne profesor Pigeon oslovil s nabídkou, abych se zapojil do evidence rozsáhlé sbírky, již univerzitě věnovala vdova po plukovníku baronu Grimaudovi, jenž byl až do své smrti vyslancem prvního krále Belgie u španělského dvora. Sbírka zahrnovala zbraně, vycházkové hole, dýmky, keramiku, artefakty mesoamerických kultur, holandskou keramiku, obrovské množství skic, kreseb a maleb z jeho vlastní ruky. Baron Grimaud byl vášnivým a dlužno uznat, že, ač byl autodidakt, i obstojným malířem. Kromobyčejně zajímavým byl jeho zvláštní koníček, totiž mapování a shromažďování rodokmenů španělských šlechtických rodin pocházejících z řad aztécké šlechty. S mnohými jejich příslušníky se také přátelsky stýkal.

Můj otec se dmul pýchou na to, že jsem si ve škole brzy našel uplatnění a nebyl jen pobíračem dober, jaká společnost mládeži poskytuje, nyní ví, že i já jsem a budu pravým Fouquetem, jak se sluší na nositele tohoto jména.

Když jsem pak mezi Grimaudovými deníky nalezl jeden, jenž byl nadepsán Cesta po Aragonsku a dílem prolistoval - dílem pročetl, věděl jsem, ba, byl jsem si jist, že moje cesta se ubírá směrem, v nějž jsem doufal už tenkrát v kuchyni mé dobré paní Oiseauové. A už tehdy, pod dojmem baronovy úctyhodné sbírky i přísně přesnému systému třídění, katalogizace předmětů, jejich slučování do skupin, jež dávají smysl, budování řádu, čemuž jsem se během této práce naučil, jsem si uvědomil, že každá taková sbírka může být spektakulárním oknem do minulosti i vzácným zdrojem poznání pro budoucí generace. Pak, zejména Aragonský deník barona Grimauda, mě přiměl k rozhodnutí, že jednou v Lovani postavím muzeum, jež bude učit tomu, čemu mě naučila choť našeho majordoma a všichni moji pozdější učitelé.

Nyní vás tedy vítám v úžasném světě čokolády.

Prosím, jenom se mějte na pozoru, nenechte se ošálit Apaté, mocnou řeckou bohyní lži a úskoku, sestrou boha obchodu Hermea. Oni spolu se Zélotem, Diovým duchem sváru, žárlivosti a nezřízené závisti, usilují o náklonnost každého, kdo je vědomě či nevědomky přítelem Dionýsovým, a s ním sdílí smysl pro dobré, aby jej uchvátili a spoutali nutkáním a chtíčem po cukru, substanci tolik uchvacující a nezřídka i zotročující tak dalece, že jeho pomocí si jej pak vodí na řemínku skličující závislosti…

Já vám neslíbím ukojení té snad nejprotivnější, i když nejsladší touhy, jež může člověka držet ve svém područí a mnohdy i trýznit. Mému dominiu nevládne cukr. Ba to právě on je oním, střeženým a důsledně na uzdě drženým sluhou. V opačném případě by byl opravdu tuze zlým pánem. Možná, dokonce tak jako bratr oheň. Zde budete zasvěceni do tajemství, jež zůstalo skryto i olympským bohům, a jež po velmi dlouhou dobu přísně střežili bohové amazonští, než jim bylo vyrváno našimi dobyvačnými předky, kteří se oháněli jediným pravým Bohem, ale loupili a zabíjeli v Jeho Jménu, leč pro mamon.

Kakao.

Čokoláda je poprávu i dnes vysoce ceněnou pochoutkou, jež nemá v lidské historii obdoby. Kam až paměť člověka sahá a jak i určily vykopávky archeologů, v pralesích Nového světa – jihoamerického kontinentu, zvláště v Amazonii, byla vždy, vysoce ceněným pokladem, kdysi jměním, jak si v pravou chvíli řekneme, a později, po dlouhou dobu v Evropě výrazem příslušnosti k vrstvě, jež značným jměním oplývala.

Než se z dávného dědictví Olméků stala v Evropě nám známá pochoutka, čokoláda, jak jsme na ni zvyklí, uběhlo moře času, ale i potu mnohých a krve a jak tomu bylo, vám teď a tady, budu vyprávět…