Nejsme ani pobočkou muzea čokolády, ani s ním nespolupracujeme

Věčnou a snad nejčetnější otázku našich návštěvníků již více nelze přecházet mlčením. „Jste pobočka?“ nebo „Jak to máte s tím muzeem?“ Dlouho jsem přemýšlela, jak náš vztah osvětlit, aby tazatel byl uspokojen a byl jasně vyvrácen případný dojem některých, i konkrétní pomluva, že jsem si koncept svého projektu ‚někde vypůjčila‘…

V září roku 2012, když bylo v Táboře otevíráno „Muzeum čokolády a marcipánu“, můj manžel byl požádán o vytvoření nových, pohlednějších internetových stránek tohoto podniku. I když z provozu hotového nového webu nakonec, díky nesmyslným dotačním požadavkům úředníků Evropské unie a závazkům muzea, sešlo, spolupráce pokračovala a mne manažerka muzea požádala o obrázky cukrovinek – tehdy jsem malovala akvarely na toto téma.

Hned v lednu 2013 mne majitelka muzea, paní Kovandová, požádala o výrobu maket pralinek, jež by bylo možno vystavit ve výlohách jejího obchodního řetězce s bonbóny, aniž by v teplých letních dnech tály. ilustrace_pralinka_01.png, 45kBA vzápětí následoval požadavek na dodání šperků, jež by vypadaly, jako jedlá čokoláda. Za měsíc první s nadšením přijala a protože okamžitě sklidily úspěch u návštěvníků muzea, dohodly jsme se na trvalé spolupráci.

Po otevření kavárny CaféBudík v Černovicích, kde je i výrobna cukrovinek v muzeu prodávaných a následně kavárně CaféBudík v Táboře, rozšířil se prodej mých čokošperků i na tyto podniky. Téměř celé následující dva roky šly mé šperky ve všech třech zařízeních na dračku a já jsem paní Kovandové na prodej svých šperků v Táboře poskytla exkluzivitu.

ilustrace_pralinka_03.png, 48kBAž dosud jsem se této tvorbě věnovala při zaměstnání. Vzhledem k tomu, že se nároky na množství šperků i četnost objednávek zvyšovaly, rozhodla jsem se „snížit si úvazek“ v zaměstnání a protože jsme jednaly o rozšíření obchodu na celou její síť prodejen bonbónů, musela jsem uvažovat o ukončení zaměstnání.

Spolupráce však skončila náhle na konci léta 2014, když jsem odmítla nový požadavek paní Kovandové, abych se vzdala své značky, jména, na svých výrobcích, aby tak mohly vypadat, jako výrobky muzea… ilustrace_pralinka_03.png, 48kBA protože jsem do výroby, vývoje i technologií, už v tak velkém měřítku nainvestovala, vztah se zaměstnavatelem nasměrovala k ukončení a o mé výtvory byl velký zájem, nezbylo mně, než intenzivně hledat způsob, jak své výrobky nabídnout na trhu sama.

Nyní jsem tedy byla blíže vizi, o níž jsem dosud, vzhledem ke stávajícímu partnerství, nemusela ani nemohla uvažovat: otevřít si vlastní galerii, v níž bych mohla vystavovat i prodávat své výtvory a současně přispět k osvětě ve prospěch poctivé a férové čokolády.

ilustrace_pralinka_02.png, 47kBNedlouho po té mi přišla do cesty milá, rozšafná paní, provozovatelka Krejčovny u anděla… S ní přišla nová zkušenost a na cestě k vysněné Galerii čokolády jsem byla opět o krok blíže… Jak se vše dál seběhlo, si přečtěte zde…


S muzeem čokolády ani s kavárnami CaféBudík tedy již nespolupracuji a Galerie čokolády s nimi nemá nic společného. Hořkost odvál čas a tvrzení pracovnic muzea, že Galerie čokolády v Táboře neexistuje, se pousmívám…

V muzeu čokolády ani v podnicích Café Budík mé výtvory již nenajdete.