Nejsme ani pobočkou muzea čokolády, ani s ním nespolupracujeme
Věčnou a snad nejčetnější otázku našich návštěvníků již více nelze přecházet mlčením. „Jste pobočka?“ nebo „Jak to máte s tím muzeem?“ Dlouho jsem přemýšlela, jak náš vztah osvětlit, aby tazatel byl uspokojen a byl jasně vyvrácen případný dojem některých, i konkrétní, zlá pomluva, že jsem si koncept svého projektu ‚někde vypůjčila‘…
V září roku 2012, když bylo v Táboře otevíráno „Muzeum čokolády a marcipánu“, můj manžel byl požádán o vytvoření nových, pohlednějších internetových stránek tohoto podniku. I když z provozu hotového nového webu nakonec, díky nesmyslným dotačním požadavkům úředníků Evropské unie a závazkům muzea, sešlo, spolupráce pokračovala a mne manažerka muzea požádala o obrázky cukrovinek – tehdy jsem malovala akvarely na toto téma.
Hned v lednu 2013 mne majitelka muzea, paní Kovandová, požádala o výrobu maket pralinek, jež by bylo možno vystavit ve výlohách jejího obchodního řetězce s bonbóny, aniž by v teplých letních dnech tály. 
A vzápětí následoval požadavek na dodání šperků, jež by vypadaly, jako jedlá čokoláda. Za měsíc první s nadšením přijala a protože okamžitě sklidily úspěch u návštěvníků muzea, dohodly jsme se na trvalé spolupráci.
Po otevření kavárny CaféBudík v Černovicích, kde je i výrobna cukrovinek v muzeu prodávaných a následně kavárně CaféBudík v Táboře, rozšířil se prodej mých čokošperků i na tyto podniky. Téměř celé následující dva roky šly mé šperky ve všech třech zařízeních na dračku a já jsem paní Kovandové na prodej svých šperků v Táboře poskytla exkluzivitu.
Až dosud jsem se této tvorbě věnovala při zaměstnání. Vzhledem k tomu, že se nároky na množství šperků i četnost objednávek zvyšovaly, rozhodla jsem se „snížit si úvazek“ v zaměstnání a protože jsme jednaly o rozšíření obchodu na celou její síť prodejen bonbónů, musela jsem uvažovat o ukončení zaměstnání.
Spolupráce však skončila náhle na konci léta 2014, když jsem odmítla nový požadavek paní Kovandové, abych se vzdala své značky, jména, na svých výrobcích, aby tak mohly vypadat, jako výrobky muzea… 
A protože jsem do výroby, vývoje i technologií, už v tak velkém měřítku nainvestovala, vztah se zaměstnavatelem nasměrovala k ukončení a o mé výtvory byl velký zájem, nezbylo mně, než intenzivně hledat způsob, jak své výrobky nabídnout na trhu sama.
Nyní jsem tedy byla blíže vizi, o níž jsem dosud, vzhledem ke stávajícímu partnerství, nemusela ani nemohla uvažovat: otevřít si vlastní galerii, v níž bych mohla vystavovat i prodávat své výtvory a současně přispět k osvětě ve prospěch poctivé a férové čokolády.
Nedlouho po té mi přišla do cesty milá, rozšafná paní, provozovatelka Krejčovny u anděla… S ní přišla nová zkušenost a na cestě k vysněné Galerii čokolády jsem byla opět o krok blíže… Jak se vše dál seběhlo, si přečtěte zde…
S muzeem čokolády ani s kavárnami CaféBudík tedy již nespolupracuji a Galerie čokolády s nimi nemá nic společného. Psala jsem zde, že „hořkost odvál čas“ a tvrzení pracovnic muzea, že Galerie čokolády v Táboře neexistuje, se pousmívám… Ale na nekorektní jednání konkurence narážíme stále…
Tvrzení, že jsem paní majitelce muzea „ukradla identitu“, je lživá a záměrně a zlomyslně šířená pomluva.
Svou galerii jsem postavila na originálních nápadech, pojetí, designu a myšlenkách svých, svého manžela a našeho syna.
Fakt, že některé prvky expozice, pasáže, myšlenky v textech na stránkách „muzea“ či jinde jsou „poněkud“ podobné, nesvědčí proti nám. Níže uvádím přehled těchto „podobností“, jak se postupně objevují na webu „muzea“ čokolády.
Můžeme čestně i hrdě prohlásit, že veškeré texty, myšlenky, nápady a řešení, která mohou návštěvníci mé galerie nalézt u nás v Galerii čokolády a miniatury, na našich stránkách a veškerých námi zveřejněných materiálech, jsou naše, původní. My nápady ani myšlenky nekrademe, naše inspirace nikdy nevychází od konkurence… Je však jisté, že podobnost pravděpodobně náhodná být nemůže a každý si udělá obrázek, jak k ní došlo a jak je vidět i nadále dochází…
Nalezené „podobnosti“, jež pocházejí od nás:
- ČOKOLÁDOVÁ POHÁDKA – pohádku Tajemství poslední pralinky napsal manžel v r. 2012. V ní je hlavním hrdinou chlapec, jehož úkolem je zachránit čokoládu, víla, skřítkové etc. Byla to vůbec první česká „čokoládová“ pohádka, tedy i v Táboře… Zmínka na tomto webu je ZDE
- ‚Cukrárnička‘ U Kouzelné pralinky – dominantní prvek galerie, pult, kde probíhají transakce. Je inspirován dříve zmíněnou pohádkou mého manžela.
- INSPIRACE ČOKOLÁDOU – slogan, který jsem použila již v době spolupráce s paní Kovandovou a její manažérkou Želivskou v r. 2012
- MÝTY O ČOKOLÁDĚ – stránka s tímto titulem byla na web galerie vložena v reakci na opakované dotazy našich návštěvníků, kteří u nás reklamovali některé „podivné informace“ v domnění, že jsme pobočka „muzea“… Tehdy se stránka s podobným titulem a téhož smyslu, nevyskytovala dokonce u žádného, ani skutečného muzea čokolády (v rámci Evropy, USA a Latinské Ameriky, jak je monitorujeme…).
- JSME PRVNÍ A JEDINÁ GALERIE SVÉHU DRUHU NA SVĚTĚ – slogan, který pravdivě popisuje skutečnost, že jsme svůj projekt založili právě na odlišnosti a originalitě. Prvně jsme jej „nasadili do provozu týden po otevření Galerie čokolády a miniatury v březnu 2015
- JSEM Z TÁBORA, PROTO MÁM GALERII ZDE – odpověď na otázku, proč je má galerie v Táboře, v souvislosti s otázkou o ‚táborské čokoládové tradici‘ na stránkách i ústně ji uvádím od března 2015
